Ptáte se

Typické zlozvyky při agresivní reakci na KRITIKU:
Ty jsi ten špatný a já
Ťuťu ňuňu...aneb "nejhorší jsou nejhodnější lidé..."
Pan nebo paní "DRSŇÁK"...velí k ústupu!
Není břečťan jako "BŘEČŤAN" - jak ho poznat?
2. CHUDÁČEK...manipulátor.
Rodina a partnerství v kontextu migrace aneb s čím se potýkají ženy migrantky?
Druhy manipulátorů: 1. DIKTÁTOR
"Budou si ze mě dělat legraci, že nejsem chlap."
Kulturní šok a jeho úspěšné zvládnutí
Na pokračování: Jaký je rozdíl mezi pasivitou, asertivitou a agresivitou? Asertivita.
Co napsali o kurzu asertivity někteří jeho absolventi?
Jaký je rozdíl mezi pasivitou, asertivitou a agresivitou? Fenomén zvaný pasivita.
Na pokračování: Jaký je rozdíl mezi pasivitou, asertivitou a agresivitou? Zlá agrese...?
Nejčastější důvody stresu v rodinném prostředí
Máte otázku pro psychologa nebo týkající se psychoterapie?
Co je to ta asertivita?
Nic vážného se mi nestalo. Žiju normální život. Ale tak nějak to není ono.
Jak si vybrat psychoterapeuta?
Co čekat od prvního setkání s psychoterapeutem?
Být svému dítěti rodičem nebo kamarádem?
Pracant nebo závislák?
Podoba psychiatrie
Nepříjemné psychické stavy
Kdy navštívit psychologa?

Typické zlozvyky při agresivní reakci na KRITIKU:19. října 2015

"Ty mi nemáš co vyčítat. Zrovna ty ne."
"Podívej se na sebe.Zameť si před svým prahem."
"Nezlob se na mě, ale co je ti do toho?"
"To ti teda nezapomenu...to si piš."
"Ne, to je tvoje chyba..."
"Jako vždycky, ty pokaždé..."
"Cože? To mluvíš o mně? No, to ne."
"No, podívejme se na něj, není on.."
"Ty mi nemáš co vyčítat, když právě..."
(Praško, J., Prašková, H. (2007). Asertivitou proti stresu, Praha: Grada) 
Chcete se naučit podávat a přijímat kritiku s noblesou? Přijďte na Kurz Asertivity.

< seznam
 

Ty jsi ten špatný a já 5. října 2015

Pokud se Vám někdy stalo, že jste vedle někoho zažili opakovaný pocit viny (a nerozuměli jste tomu), pravděpodobně jste měli tu čest potkat člověka, který manipuluje neustálou "kontrolou, kritikou a vyvoláváním pocitu nedostačivosti. Ve svém okolí (zvláště u poněkud úzkostných lidí) vyvolává pocity viny, dojem, že jsou špatní, málo charakterní, ledacos zanedbali atd. Sám se podobně jako "diktátor" považuje za člověka bez chyb." (Novák, T.-Capponi, V. Asertivně do života. Grada, Praha 2012, s. 26) Důležité je vědět, že pokud Vás opakovaně trápí úzkost z toho, že "jste špatní", a opakovaně to vyvolává svými řečmi nebo chováním konkrétní člověk, možná "chyba" nebude na Vaší straně. Navíc dokonalí lidé neexistují, existují jen lidé, kteří dokáží o své dokonalosti druhé vytrvale přesvědčovat! Naučte se zvládnout manipulaci v kurzu Asertivita I. a Asertivita II.

 

 

< seznam
 

Ťuťu ňuňu...aneb "nejhorší jsou nejhodnější lidé..."29. září 2015

Ano, i takovou podobu na sebe manpulátor/ka může vzít. Vybavila se mi slova z písničky Václava Koubka: "jednou mě táta chtěl poslat za babičkou do Brna, ale posadil mne omylem do jiného vlaku, a tak jsem octnul sám v Českých Budějovicích. Tam se mne naštěstí ujala jiná babička, která mě takdlouho hladila po hlavě, až mi vyhladila horečku..." Oné babičce se omlouvám, z manipulací ji nepodezírám, ale krásně to vystihuje člověka takzvaného "Obětavce, nejhodnějšího a nejlaskavějšího"

Takový člověk "proklamuje, že nechce nic pro sebe, jedná jen pro dobro druhých, ani špetku vděku nechce. Udělá pro vás první poslední, samou obětavostí a láskou by se rozkrájel, ale...vždyť po vás nic nechce, jen takovou pranepatrnou maličkost, jako je to či ono. Vy byste neměli to srdce mu nevyhovět, vždyť on je jinak hotov pro vás obětovat své dny i noci...Tento typ, u něhož máme dojem, že by nás mohl hladit až do úplného vyhlazení, je poměrně často zastoupen v manipulacích v rodině. Nikdy nestaví na první místo váš názor, ale vždycky jen svůj. Obětuje se, ale zároveň vybírá daň." (Novák, T.-Capponi, V. Asertivně do života. Grada, Praha 2012, s. 25-26)

Takový člověk budí velký citový rozpor - je tak blízko, příjemně "hladí", ale nevnímá potřeby druhého, takže se z příjemného hlazení stává vlastně bolest. A je těžké říct někomu, kdo vás hladí "au, nedělej mi to". Takový člověk by se pravděpodobně urazil nebo by začal plakat či říkat "co já bych pro tebe udělal/a, a co už jsem pro tebe udělal/a...abys byl/a šťastná aspoň ty..." I o lze zpracovat během kurzu asertivity ZDE nebo v rámci terapie ZDE.

< seznam
 

Pan nebo paní "DRSŇÁK"...velí k ústupu!28. září 2015

Člověk nemusí mít právě valdické svaly nebo strach budící tetování, aby druhé lidi jednoduše zastrašil. Člověk typu drsňák Vám prostě sám od sebe nenechá ani kousek prostoru pro život. "Své okolí prostě "ukřičí". Manipuluje hrubostí s nehoráznou jistotou, že je to právě on sám, kdo má patent na rozum. Lidé mu ustoupí především proto, že je jim nepříjemné přihlížet jeho řádění." (Novák, T.-Capponi, V. Asertivně do života. Grada, Praha 2012, s. 25)

Obvykle je drsný i jeho projev - křičí, používá vulgarismy, jeho tělesný projev nahání strach, nohy rozkročené, ruce v bok, ukazuje na toho, komu spílá "Já ti prostě říkám, že to uděláš, jinak uvidíš ten tanec!" Může budit dojem, že pokud nebude "po jeho", "jednu" nám vrazí. A někdy nezůstane jen u dojmu. Drsňáky najdeme především mezi muži, ale najdou se i takové ženy. Slabší lidé pak mohou mít tendenci se k nim připojit, získat si jejich přízeň naprostou poslušností, a těžit z jejich blízkosti tím, že budou před ostatním "ochráněni" nebo čtou strach ostatních jako obdiv a je jim příjemné být s někým takovým "zadobře". Bohužel se tak stávají zcela nesvobodnými a běda, pokud by se chtěli z vlivu drsňáka vymanit. Bohužel takový vzorec může končit i domácím násilím, vrstevnickým násilím nebo generačním násilím. Setkali jste se s někým takovým?

Co počít s takovým manipulátorem můžete zpracovat v kurzu asertivity nebo v rámci psychologického poradenství nebo terapie.

< seznam
 

Není břečťan jako "BŘEČŤAN" - jak ho poznat?27. září 2015

Když nás někdo obdivuje, může to být zprvu příjemné. Co když je toho obdivu ale podezřele moc? Přichází najednou ze všech stran a my máme pocit, že se dusíme. Podobně jako břečťan nás obepíná, a my se s ním necítíme svobodně. "Manipuluje druhými lidmi svoji předstíranou naprostou závislostí na nich. Jde mu o to, aby se o něj ostatní silnější jedinci starali a aby na nich mohl do jisté míry parazitovat. Také tomuto typu je blízká hypochondrie, zdůrazňování svých potíží i těžkého osudu." (Novák, T.-Capponi, V. Asertivně do života. Grada, Praha 2012, s. 25) Takový člověk může být vnímán jako přítěž, ale obdobně jako "CHUDÁČKOVI" je těžké vymezit hranice, protože se ihned rozpláče, říká "jak to má těžké", "jak by chtěl být jako my", "všechno taky umět tak dobře zvládat", a podobně. Jak se takovému člověku vymezit se můžete naučit v kurzu asertivity nebo ve spolupráci s některým z našich odborníků

< seznam
 

2. CHUDÁČEK...manipulátor.26. září 2015

Zatímco o manipulátorovi typu diktátor si většina lidí (potají) myslí své, horší je to s člověkem, který na první pohled vzbuzuje lítost. Od malička slýcháme, že slabším se má pomáhat. Co když je ale ona slabost jen zabalená manipulace?

"Chudáček by učinil to nebo ono, ale nedostává se mu sil. Zdůrazňuje své handicapy, prezentuje se jako člověk, jehož nepříjemné úkoly "neslyší" nebo "zapomene". Žena tohoto typu prohlašuje, že na většinu životních úkolů se svým slepičím mozkem nestačí." (Novák, T.-Capponi, V. Asertivně do života. Grada, Praha 2012, s. 25) Takový chudáček sice vypadá, že by neměl sílu někoho manipulovat - ale když se nad tím zamyslíme, on vlastně vždy dosáhne svého a ani nemusí zvýšit hlas.

Protože slabým lidem je těžké oponovat, nepomoct. Protože dávají najevo "bez tebe to nezvládnu", "ty jsi ten poslední na světě...", "ty to umíš líp než já...", atp. Vypadají, že z každého odmítnutí by se sesypali a my bychom je měli na svědomí. Dokážou velmi pohotově spojovat věci, které spolu nesouvisí - když jim nepomůžeme, rozejde se s nimi partner, nedostanou práci a nebudou moci platit dluhy...Zkrátka, vyvolávají lítost, soucit, ale většinou k tomu i zlost a vztek (protože podvědomě cítíme, že nás tlačí do kouta). Obvykle jim vyhovíme, abychom měli čisté svědomí a příště máme tendenci se kontaktu s nimi vyhýbat, vymlouvat se a odkládat společná setkání. Vybavil se Vám při čtení někdo konkrétní? 

Jak s takovým člověkem jednat se můžete naučit v kurzu asertivity nebo ve spolupráci s některým z našich odborníků

< seznam
 

Rodina a partnerství v kontextu migrace aneb s čím se potýkají ženy migrantky?26. září 2015

V současné době se na migračních procesech účastní stále více žen. Podívejme se tedy, jaká úskalí čekají na ženy, které se rozhodnou pro život v cizí zemi. V rozhodování o migraci do jiného státu má významný vliv role a postavení ženy a muže ve společnosti, ale stejně tak i struktura genderových rolí ve vztahu a v rodině. Ženy se často rozhodují s ohledem na rodinné závazky – například chtějí udržet rodinu pohromadě, postarat se o děti či rodiče a případně je ekonomicky zajistit.

Ženy, jež jsou současně matkami a manželkami, se vyrovnávají nejen s masivními dopady migrace na jejich vlastní psychiku (viz. níže Kulturní šok a jeho úspěšné zvládnutí), ale zároveň také se změnami v rodinné dynamice. Jedná se o velice náročnou situaci, se kterou se navíc vyrovnávají bez pomoci tradičních podpůrných systémů, jako je například širší rodina, přátelé. Mění dosavadní způsob života, často se mění také postavení ženy v rodině či v partnerství, mění se i navyklé způsoby výchovy dětí.

Jaké změny mohou nastat v postavení ženy v rodině, v její roli? Můžeme rozlišit několik základních variant:

1. Žena začíná být ekonomicky aktivní, získává větší ekonomickou nezávislost a autonomii. V některých případech tak žena získává větší kontrolu nad rodinnými financemi i větší podíl na rozhodování. Dochází ke změně v rozdělení moci.

2. Žena se zapojuje na trh práce, nicméně nese i celou tíhu péče o domácnost a děti. Pokud nedochází ke změně rolí, žena nese dvojitou zátěž, navíc v cizím prostředí.

3. Manžel (partner) zůstává výhradním živitelem rodiny, žena zůstává v domácnosti, ale tradiční sítě podpory a sociálních vazeb chybí. Žena se dostává do sociální izolace a zvýšené závislosti na partnerovi. Důsledky změn se mohou do partnerského vztahu promítat jak pozitivně (např. dojde ke zrovnoprávnění vztahu, přijetí nové role a identity ke spokojenosti obou partnerů), tak negativně (mohou vést např. ke konfliktům, násilí i rozpadu vztahu).

Kromě proměn v postavení ženy v rodině dochází v kontextu migrace také k proměnám ve výchově dětí. Partneři, kteří vychovávají své děti v nové zemi, v kultuře, ve které se sami nenarodili, čelí mnoha problémům. Vyrovnávají se s vlivy hostitelské společnosti a s jejími požadavky na výchovu dětí, zároveň se snaží zachovat návaznost se svou minulostí a předat svým dětem to, co sami považují za hodnotné a důležité. Navíc se oba partneři musí neustále snažit nacházet vzájemnou shodu ve výchovných postupech.

Život v cizí zemi klade na ženy a jejich rodiny mnohé nároky. Nemusíte nést celou zátěž samostatně, nebojte se požádat o pomoc. Ráda Vás budu na Vaší cestě provázet. Mgr. Hana Váchová

Zdroje:

Krchová, A., Víznerová, H., Kutálková, P. Ženy migrantky v České republice. Uvedení do problematiky (online). Praha: Friedrich Ebert Stiftung, 2008. Dostupné z: http://www.strada.cz/attachments/3/32188e6b0602a2e5a091d834616ba645.pdf • Boyd, M., Grieco, E. Women and Migration: Incorporating Gender Into Migration Theory (online). Washington DC: Migration Policy Institute, 2003. Dostupné z: http://www.migrationinformation.org/Feature/display.cfm?id=106 .

< seznam
 

Druhy manipulátorů: 1. DIKTÁTOR24. září 2015

Řekli jsme si, že manipulátor, nevystihuje vždy to, že je to na první pohled silná osobnost, ten, který vždy druhého přesvědčí, silní člověk "od pohledu". Manipulátor může být i člověk, který je spíše tichý, nejistý, ale i ten, který vypadá velmi přátelsky - pro druhé by se rozkrájel. Manipulace totiž nejčastěji volíme proto, že nejsem schopni (nejsme zvyklí, neumíme) říkat věci přímo, neumíme jasně formulovat svá přání a potřeby. Ale pojďme se hezky od začátku podívat na různé typy manipulátorů dle T. Nováka a V. Capponi. Je jich celkem devět, tak si je představíme postupně a Vy tak budete mít dostatek času zamyslet se, koho v nich poznáváte...

1. DIKTÁTOR "To bývá autoritativní šéf nebo tatínek, jehož "řekl jsem" má váhu. Obvykle se odvolává na autority, tradici, odkaz předků. Díky vhodně voleným citacím prosazuje vždy svou, neboť jak je známo, v dílech klasiků lze najít potvrzení i navzájem zcela odlišných názorů." (Novák, T.-Capponi, V. Asertivně do života. Grada, Praha 2012). Takový člověk nemusí být jen muž, může to být stejně tak šéfová nebo maminka. Obvykle každého převálcují, utlačí "pravdivými a objektivními" argumenty. Lidé kolem nich chodí po špičkách, myslí si své - protože to "stejně nemá cenu, hádat se s nimi". Diktátor nedává prostor pro diskusi, neptá se "jak to vidíš ty", neposlouchá, nepřijme jiný názor, ironizuje a ponižuje, označuje druhé za hloupé, nevzdělané. Málokdy mluví za sebe, rád používá moudra druhých, známých, slavných nebo důležitých předků (zakladatelů, atd.). Zpětnou vazbu obvykle nepřijímá, takže se v tomto textu pravděpodobně nepozná... Tak co, poznáváte někoho Vy? Příště se podíváme na "CHUDÁČKA"...

Jak se bránit takovému Diktátorovi se naučíte v kurzu asertivity nebo v terapii

< seznam
 

"Budou si ze mě dělat legraci, že nejsem chlap." 23. září 2015

"Pavel má strach, že jeho spolupracovníci budou mít ironické poznámky nebo si z něj budou dělat legraci - že není "chlap" - a on na ně nebude umět zareagovat. Proto se v práci snaží vyhnout všem příležitostem, kdy je více lidí pohromadě. Nechodí do kantýny na oběd, protože má strach, že by se mu při jídle třásly ruce. Je přesvědčen, že kdyby to ostatní viděli, začali by se mu posmívat. Na ulici mívá strach, aby ho náhodou neoslovil nějaký člověk a nezeptal se na cestu - je přesvědčen, že by v této situaci tak znervózněl, že by začal koktat a propadl by se hanbou do země." (Praško, J.-Prašková, H. Asertivitou proti stresu. Grada, Praha 2007, s. 45).

Každý z nás je více či méně otevřený vůči ostatním lidem, každý z nás má nějaké sebevědomí. Tréma je v přijatelné míře zcela přirozeným psychickým jevem. Může se ale stát, že začne významně zasahovat do života, člověk na nepříjemné situace myslí "kudy chodí", do hlavy se vtírají myšlenky "Co se zase stane...", "Jak já to proboha zvládnu?", "Zase si o mě budou myslet...", atp. Navíc se začnou při myšlenkách objevovat nepříjemné tělesné jevy, jako např. bušení srdce, pocení, závratě. "Většina lidí se strachem v sociálních situacích si postupně v sobě vytváří přesvědčení, že v určité situaci vždy selžou. Stávají se přecitlivělými na určité situace a obávají se těchto situací předem. Protože se bojí, že se v nich budou cítit vždy hůř a hůř a nebudou schopni vydržet příznaky, které se objeví, snaží se těmto situacím vyhnout." (Praško, J.-Prašková, H. Asertivitou proti stresu. Grada, Praha 2007, s. 46).

Člověk se tak může dostat do opravdu nepříjemného kolotoče strachu a vyhýbání. Někteří lidé vyřeší takové potíže sami, jiní s pomocí psychologa; někteří svůj život obavám přizpůsobí, např nelétají letadlem nebo si najdou zaměstnání, kde nemusí mluvit před více lidi. Často se ale stane, že strach se přelije do jiné oblasti a člověk je nucen svůj život stále něčemu přizpůsobovat. A to už opravdu může znamenat hodně trápení a nepohody.

Jak se zbait neřiměřeného strachu a vyhýbání se naučíte v průběhu psychologického poradenství nebo v terapii.

 

< seznam
 

Kulturní šok a jeho úspěšné zvládnutí23. září 2015

Migrace patří v současné době k aktuálním tématům a to i pokud odhlédneme od migrace nucené (uprchlictví). Po roce 1989 se nám postupně otevřely nové možnosti cestování, studia i práce v zahraničí. Také k nám, do České republiky, přichází více cizinců za prací, studiem, z rodinných i jiných důvodů. Pravděpodobně si celkem snadno dokážeme představit, že nucená migrace s sebou přináší velké množství stresu a traumatizujících zážitků. Méně zřetelné už pro nás bývá, že i migrace dobrovolná, (byť i dočasná), zatěžuje poměrně vysokou mírou stresu. Uvědomme si, ale že mezi bezprostřední následky migrace patří například ztráta domova, sociálních vztahů, pocitu fyzického bezpečí, ekonomické jistoty, sociálního statusu a osobní identity. A kromě toho se do pohybu dává také proces změn vyvolaných kontaktem s jinou kulturou. Na počátku bývá obvykle kulturní šok, jenž je chápán jako krize osobnosti či identity zapříčiněná kontaktem s cizí kulturou.

Co může být jeho příčinou?

1. Stresová reakce, jež je běžnou reakcí na život v nové zemi. Projevuje se na psychické i tělesné úrovni (úzkosti, deprese, vyšší nemocnost).

2. Život v nové zemi vyžaduje velké úsilí porozumět věcem, kterým by člověk ve svém domovském prostředí rozuměl automaticky. Přetížení a kognitivní námaha pak mohou zapříčinit duševní a emoční vyčerpání (objevují se silné bolesti hlavy, přání izolovat se, atd.)

3. Změny v sociálních rolích a mezilidských vztazích mohou ohrožovat duševní vyrovnanost, pocit zdraví a sebepojetí. Mohou vyústit až v šok způsobený ztrátou rolí.

4. Osobní šok, jenž zahrnuje například ztrátu osobního kontaktu s důležitými blízkými lidmi nebo ztrátu intimity.

Jakými fázemi obvykle člověk, jež zažívá kulturní šok prochází?

1. Fáze idealizace a nadšení, euforické pocity splněného snu. Začíná „nový život“.

2. Fáze krize nastává během několika týdnů po příjezdu do nové země. Projevuje se například jako série stupňujících se problémů, negativních zkušeností a reakcí nebo jako plně rozvinutá krize. Člověk zažívá deziluzi, konflikty vnitřní i vnější, život nedává smysl. Pocit nedostatku kontroly nad svým životem může vést například k depresivní reakci či zvýšené agresi (třeba v rodině vůči partnerovi či dětem).

3. Fáze normalizace. Člověk se postupně adaptuje v nové zemi. Rozvíjí své dovednosti řešení problémů v nové kultuře.

4. Fáze adaptace je dosaženo, pokud člověk dosáhl stability a úspěšnosti v řešení problémů v nové kultuře. Pokud se rozhodnete pro pobyt v zahraničí, je dobré vědět, že se s kulturním šokem můžete setkat. Není vždy lehké potýkat se s těmito problémy samostatně. Nebojte se proto požádat o pomoc, ráda Vás budu na Vaší cestě provázet. Mgr. Hana Váchová

Zdroje: Vizinová, D., Preiss, M. Psychické trauma a jeho terapie. Praha: Portál, 2001, s. 98 Berry, J.W. Psychology of Immigration. Journal of Social Issues, 2001, 57, 3, s 615-631. Winkelman, M. Cultural Shock and Adaptation. Journal of Counseling and Development, 1994, 73, 2, s. 121-126. Leong, F.T.L. Counseling international students and sojourners. In Pedersen, P.B., Draguns, J.G., Lonner, W.J., Trimble, J.E. (eds.). Counseling across cultures.5th. ed. Thousend Oaks: Sage Publictions, 2002, s. 185-207.

< seznam
 

Na pokračování: Jaký je rozdíl mezi pasivitou, asertivitou a agresivitou? Asertivita.22. září 2015

Na pokračování: Jaký je rozdíl mezi pasivitou, asertivitou a agresivitou? Popsali jsme si na jedné straně pasivně jednajícího člověka a na druhé straně agresivně jednajícího člověka. Asertivní člověk nestojí uprostřed, ale pomyslně nad onou linií pasivita-agresivita.

Asertivní člověk je totiž ve svém jednání svobodný. Ví, jaké má možnosti, a tak se může lépe rozhodnout. Není zatlačen do kouta. "Dokáže přesně a jasně definovat, o co mu jde, jak situaci vidí, co si o ni myslí a jak ji prožívá. Má pozitivní postoj k druhým lidem i přiměřené sebevědomí. Celou svou bytostí sděluje, že ví, že jeho požadavek je oprávněný a splnitelný a druhá strana je po dle něj korektní a nemá jiný zájem než věc kladně vyřešit. Chová se přiměřeně sebejistě." (Novák, T.-Capponi, V. Asertivně do života. Grada, Praha 2012, s. 37-38)

Asertivita nejsou jen techniky, je to pohled na život a na svět, který když člověk objeví, obvykle se mu hodně uleví. Nicméně má to i nepříjemné konsekvence - lidé obvykle zjistí, že i oni manipulují (i když si mysleli že ne), že mají manipulárory ve svém okolí (byť se tváří jako ti nejhodnější na světě). Navíc už navždy stojí před volbou - udělám to férově nebo ne? Nechám si tohle líbit nebo ne?

To vše se naučíte v kurzu Asertivity I. nebo v pokračovacím kurzu Asertivita II.

< seznam
 

Co napsali o kurzu asertivity někteří jeho absolventi? 21. září 2015

V kurzu jsem se naučila pojmenovat věci pravým jménem, naučila jsem se spoustu asertivní komunikace, kterou uplatním v celém svém životě. Jsem nadšená, ve svých 50 letech jsem jako bych se narodila. Tento kurz byl pro mě stěžejní v komunikaci se všemi lidi, a byl naprosto jedinečný. Oslovilo mě všechno od A do Z. Jsem nadšená, moc díky.Budu teď cvičit, cvičit, cvičit! Díky Pavla.

Naučila jsem se stát si za svým názorem. Jak se prosadit a jak nepodlehnout manipulaci a citovému vydírání. V životě mi to pomůže být silnější osobnost a nenechat sebou manipulovat. Vím, jak reagovat na kritiku.

Cítím se psychicky stabilnější. Nejvíc se mi líbilo, že existují věty, které můžu vždy a kdykoliv použít na manipulaci. Už vím, jak zareagovat na kritiku. Nyní si ještě potřebuji ujasnit v hlavě, jak nebrat věci moc osobně, konkrétně kritiku.

V kurzu jsem se naučila, že mám právo se rozhodnout. Že se nemusím omlouvat, když nechci. Že nemusím vysvětlovat proč něco nechci. Že se nemusím cítit špatně za to, že něco někomu odmítnu.

To, co jsem se naučila, mi pomůže hlavně v pracovním životě. Budu moct vyjednávat s kolegy a v klidu a chytře s nimi diskutovat. Žádat je o věci a snášet kritiku. V kurzu mě oslovilo úplně vše :-).

Paní Emilie Šípová je velmi pozitivní člověk a pomáhala nám ve všech směrech. Líbilo se mi, že jsem si řekli příklady v životě. A natáčení se na kameru. Potřebuji si ještě zvýšit sebevědomí a víc si věřit. Asi i proto se tak málo směju. Hlavně se chci naučit nebýt tak vztahovačná.

(zpětné vazby se archivují v poradně pro případné nahlédnutí, nejedná se o vymyšlené texty. E.Š.).

Chcete zažít taky takové chvíle? Přijďte se setkat v kurzu Asertivity I. nebo v kurzu Asertivita II.

< seznam
 

Jaký je rozdíl mezi pasivitou, asertivitou a agresivitou? Fenomén zvaný pasivita.21. září 2015

Na pokračování: Jaký je rozdíl mezi pasivitou, asertivitou a agresivitou? Fenomén zvaný pasivita. Každý z nás je někdy pasivní nebo agresivní, jsou to přirozené lidské možnosti. Problém je, pokud jednu z uvedených strategií volíme příliš často, tak, že nám důsledky neblaze zasahují do života, říká Mgr. Emilie Šípová.

"Pasivně jednající člověk nedovede jasně sdělit svá přání a potřeby. Stejně je ovšem "bezbranný " vůči požadavkům jiných. Chybí mu jistota v jednání, trápí ho, že se nedovede přiměřeně uplatnit. Neodolá manipulativním trikům. Stačí, aby v projevu druhé strany byla špetka kritiky, a místo toho, aby trval "na svém", začne se omlouvat, vysvětlovat, vymlouvat... Někdy se snaží situaci zvládnout manipulací druhými, což ovšem není ve své podstatě nic jiného než rafinovaná skrytá agrese." (Novák, T.-Capponi, V. Asertivně do života. Grada, Praha 2012, s. 36)

Pasivní člověk o sobě často říká, že je příliš hodný, vyjde všem vstříc, pro druhé by se rozdal. Říct si o to, co potřebuje, považuje za neslušné, nezdvořilé. Hromadí v sobě nespokojenost, agresi (která je všem lidem přirozená jako ochranný mechanismus) a pokud není projevena ven, může vést k depresím a tělesným nemocem oslabenou imunitou počínaje, rakovinou konče. Pasivní člověk nechce být "zlý" na své okolí, a tak je zlý sám na sebe. Nikdo z nás se pasivním nenarodil. Jde o získané scénáře, které jsme získali cestou životem a které, pokud chceme, lze přepsat. Naučte se zvládnout situace, kdy volíte pasivní strategie v kurzu Asertivita I. nebo Asertivita II.

< seznam
 

Na pokračování: Jaký je rozdíl mezi pasivitou, asertivitou a agresivitou? Zlá agrese...?21. září 2015

Na pokračování: Jaký je rozdíl mezi pasivitou, asertivitou a agresivitou? Zlá agrese...? Mgr. Emilie Šípová pomáhá lidem poznat jejich vnitřní agresi, která je všem lidem přirozená. Člověku, který je na první pohled agresivní, máme chuť se vyhnout nejlépe obloukem. O své agresi obvykle neradi mluvíme, i když ji někde uvnitř máme všichni. Slouží nám totiž ve chvílích, kdy nám hrozí nějaké nebezpečí, když se cítíme v ohrožení. Agresivní jsme tedy někdy všichni beze zbytku, někdo častěji a někdo zřídka, někdo svou agresi ventiluje nahlas a jiný používá jiné, rafinovanější formy.

"Agrese není jen fyzické napadení či silná hlasitá slova. Agresivně působí sarkasmus a ironizování, ale třeba i tiché, někdy až přesládlé sdělení, které není k věci, jen degraduje osobu, které je určeno. Čím "učesanější" a rafinovanější agrese je, tím méně je ochoten její nositel agresivní jednání u sebe připustit. Jenže okolí většinou vnímá velmi dobře to, co je mezi řádky, i když ne vždy vše správně pojmenovává. Rafinovaný agresor působí nesympaticky, nepříjemně, lidé mají tendenci z komunikace s ním uniknout. Většinou ne tím, že mu vyhoví nebo snad že by udělali o píď více, než je jejich povinnost. Spíše se snaží věci zaonačit, aby prokázali, že vyhovět nelze. Pak si dotyčný stěžuje na krajní neochotu...Rozdíl mezi pasivním a agresivním chováním je pouze v tom, že agresor předem "preventivně" útočí." (Novák, T.-Capponi, V. Asertivně do života. Grada, Praha 2012, s. 37).

Projevovat agresi je jistě zdravější, než ji v sobě dusit, avšak pokud možno přiměřeným způsobem vůči ostatním. Pomáhá, pokud jsme alespoň ve své projevu srozumitelní, kupříkladu, pokud jsem naštvaní z práce a přijdeme domů - nezačneme nadávat na to, co "zase doma kdo neudělal, a co zase zůstalo na Vás." Spíš si otevřeně zanadáváme na práci, aby druhým bylo jasné, čemu nebo komu Vaše agrese patří. Nejlepší je umět se o sebe postarat přímo ve chvíli, kdy začneme vnímat, že se naše agrese probouzí. Protože to je ten moment, kdy se dostáváme z rovnováhy, kdy se může stát, že překročíme své hranice a možná budeme pak svého jednání litovat.

Zjistěte kdy jste pasivní, kdy agresivní a naučte se být asertivní v kurzu Asertivita I. nebo Asertivita II.

< seznam
 

Nejčastější důvody stresu v rodinném prostředí19. září 2015

"Nejčastější důvody stresu v rodinném prostředí:

1. Vzájemné obviňování, moralizování, nadávání.

2. Vzájemná soutěž, kdo "má pravdu", "je lepší", "více pracuje", "více se obětuje", "více myslí na druhé", "je více doma", apod.

3. Neschopnost dohodnout se na trávení společného času.

4. Nejasnost v rolích, které ten který člen zaujímá.

5. Přenášení potlačených negativních emocí z jiných situací (např. práce) do rodiny.

6. Nepřítomnost vzájemného ocenění a podpory mezi členy rodiny.

7. Boj o nezávislost jak u partnerů mezi sebou, tak dětí proti rodičům a vzájemné omezování.

8. Ztráta smyslu života po odchodu dětí z rodiny (u matek).

9. Nutnost starat se o nemocné rodiče a prarodiče.

10. Nadměrné ekonomické starosti."

(Praško, J.-Prašková, H. Asertivitou proti stresu. Grada, Praha 2007, s. 34.)

 

Najdete se v některých bodech? Kdo k vám domů nejčastěji stres přináší? A kdy jste stresorem Vy? I těchto otázek se v kurzu asertivity dotýkáme, a bývají i tématy v individuální, párové a rodinné terapii a psychologickém poradenství

< seznam
 

Máte otázku pro psychologa nebo týkající se psychoterapie? 23. února 2015

V následujících textech se snažíme odpovídat na otázky, na které se nás nejčastěji ptáte, ať už písemně nebo při konzultacích. Máte nějaké otázky týkající se psychoterapie nebo návštěvy u psychologa? Zeptejte se se zde

< seznam
 

Co je to ta asertivita?15. prosince 2014

Mnoho lidí si představí asertivního člověka jako někoho, kdo nevidí a neslyší druhého, komu jsou druzí ukradení, trvá si na svém stůj co stůj. Proto se asertivitě mnoho lidí vyhýbá, protože ji považuje za příliš drsnou komunikační metodu. Nicméně Andrew Salter, který první popsal asertiviní techniky, poukazoval na to, že se lidé pohybují příliš v pólech pasivity nebo agrese, neumí přiměřeně zacházet se svými emocemi a nejsou schopni říci si o to, co potřebují a po čem touží. Kladl důraz na schopnost rozpoznání manipulace a umění s ní dobře naložit.

Cílem je:

- naučit se přímou komunikaci, bez omáček, vytáček, mlžení, vymlouvání...manipulace,

- vyjasnit si pro sebe co chci a umět si o to říct,

- umět si připustit své emoce a umět se o ně s druhými podělit přiměřeným způsobem,

- chránit se před manipulacemi druhých, umět na ně reagovat,

- zpracovat si pro sebe téma kritiky

- umět řícz druhému, co se mi nelíbí a dovolit druhému, aby mohl udělat totéž (a umět na to reagovat),

- naučit se mít rád odmítání

- radovat se z komplimentů. Velká výhoda asertiviních technik je v tom, že jsou velmi srozumitelné, stručné, jednoduché a hlavně

- ihned použitelné. Nevýhoda (např. samovýuky) je v tom, že to chce tréning. Tedy vyzkoušet si to na svých situacích, zopakovat, opravit, zkrátka naučit se to tak, aby měl techniky člověk k ruce v každé situaci a mohl se rozhodnout, jestli je využije nebo ne. Proto je uřitečné absolvovat kurz, kde vám techniky nejen vysvětlí a předvedou, ale kde si je budete moci několikrát vyzkoušet. Ráda asertivitu učím, protože lidé odcházejí z kurzu s naprosto konkrétními návody na situace, které chtějí ve svém životě dělat jinak. Mgr. Emilie Šípová Máte otázky? Zeptejte se.

< seznam
 

Nic vážného se mi nestalo. Žiju normální život. Ale tak nějak to není ono.13. prosince 2014

Mnozí lidé, kteří za mnou přijdou, řeknou „Nic vážného se mi nestalo, určitě jste už slyšela horší věci…nějak ale v životě nevím kudy dál, nic mě nebaví.“ Říká Mgr. Emilie Šípová. Ze života se někdy vytrácejí barvy, zdá se takový šedý, monotónní, a kdybych nepsala o životě, řekla bych „bez života“.

Na první pohled to nemusí být vůbec patrné. Lidé jsou krásní, úspěšní, bohatí, štíhlí, ambiciózní, dopřávají si dobrého jídla a pití. A když se zeptám: jak o sebe pečujete? Jím zdravě. Chodím ke kadeřnici. Do fitka. Cvičím jógu. Chodím na preventivní prohlídky k lékaři. Přestal jsem kouřit… Na tomto místě si můžete svůj seznam doplnit.

A jak pečujete o svou duši? Co pro ni děláte? Jak zjišťujete, co potřebuje? Jak dobře ji znáte? Máte ji rádi? Má ráda ona vás? Někdy si říkám, že je škoda, že duše nebyla vybavena něčím nak krásně viditelným, jako jsou tukové polštářky nebo vlasy. Obvykle pokud polštářků přibývá, upozorní nás na to kalhoty (u pánů triko) a alespoň se o změnu pokusíme. Vlasy si taky umyjeme, když jsou evidentně mastné a neupravitelné (i když se nám leckdy nechce). Nechceme nechat trpět naše tělo, naše sebevědomí a lidi kolem nás. Ale co když trpí duše? Kolik pro ni máme diet, detoxikací a šampónů? Zdá se, že protože je neviditelná, je snadnější ji zahnat, dělat, že není. Ale ona má – asi právě proto, že je neviditelná – spoustu viditelných poslů pomocníků, kteří jí věrně slouží. A tak se přejídáme nebo nejíme, opíjíme se a kouříme, nic nás nebaví (ani spát) a nakonec onemocníme. A tak držíme ditety, zakazujeme si pít (aspoň dva dny po kocovině) a lepíme si nikotinové náplasti, kupujeme si prášky na spaní, a pak různé zázračné léky na rýmu, kterou máme pětkrát do roka. Ale nedovolíme si ulehnout a marodit, protože nedokážeme jen tak ležet a odpočívat.

Anebo to dokážeme jen tehdy, když marodíme. Jestli je tu někdo, kdo má tu kouzelnou moc obarvit život, je to vaše duše. Stačí „jen“ přijít na to, jak o ni pečovat. Máte otázky? Zeptejte se

< seznam
 

Jak si vybrat psychoterapeuta?12. prosince 2014

Když už se rozhodnete říci si o pomoc, což nemusí být vždy jednoduché, začnete se zajímat o to, koho si pro sebe najít. Neexistuje jedna rada, jak si vybrat toho správného psychoterapeuta, ale pokud se budete držet následujících doporučení, zvýšíte tím šanci na úspěch.

1) zjistěte si vzdělání. Psychoterapeut musí mít ukončení vysokoškolsjké vzdělání v humanitním oboru (psychologie, speciální pedagogika, sociální práce, teologie, atd.) a komplexní psychoterapeutický výcvik a praxi.

2) ověřte si komunikaci. Nabízí jasné podmínky? - termín, prostor, trvání konzultace a cenu za ni. Třeba Vám bude příjemný jeho hlas v telefonu, styl písemného projevu v mailu, atd.

3) možná Vám je milejší spolupracovat s někým Vašeho věku nebo naopak s někým mladším či starším. Každá varianta má své zisky a rizika. Stejně jako spolupráce s mužem či ženou. Pokud máte např. potíže v partnerském vztahu, jste žena a myslíte si, že jedině žena Vás může pochopit, vězte, že i spolupráce s mužem může být velmi zajímavá. Může Vám poskytnout to, co žena ne - mužský pohled, který Vám může být velice užitečný.

4) možná jste dostali reference od známého. To může být velmi dobrá vizitka a vše může probíhat na jedničku. Nicméně každému vyhovuje někdo jiný a jiný styl práce. Počítejte s tím, že si třeba budete chtít nechat věci ohledně spolupráce s psychoterapeutem pro sebe, a nebude jednoduché říct "ne" na otázky kamaráda, který se ptá "Tak co, jaké to s ním je?"

5) dejte šanci setkání. Když jste zvážili výše uvedené body, domluvte si setkání a dejte na svůj pocit z něj. Ptejte se, buďte zvědaví. Možná budete cítit i nepříjemné pocity, jako je tréma, nejistota, možná naštvání, že úleva nepřichází hned. To vše k psychoterapii patří, je to přirozené. Nejlépe je o tom hned mluvit. Ale ne vždy to jde. I to je v pořádku. Možná budete cítit naopak radost, že úleva přichází a vše není tak černobílé, jak bylo předtím.

6) na každý pád by měl psychoterapeut dodržovat etiku práce (např. viz Etický kodex České asociace pro psychoterapii), měl by dodržet to, co jste si domluvili. Pokud se Vám něco nelíbí, mluvte o tom. Zkušený psychoterapeut se neurazí, naopak, bude to brát jako výzvu a Vaši dobrou schopnost říct si o to, co potřebujete, bude to dobrý podnět pro domlouvání spolupráce, říká Mgr. Emilie Šípová. Máte otázky? Napište

< seznam
 

Co čekat od prvního setkání s psychoterapeutem?10. prosince 2014

Většina lidí, kteří k nám přicházejí, nemá žádnou předchozí osobní zkušenost se spoluprací s psychoterapeutem. Někteří lidé dokonce do té doby, než se rozhodli vyhledat psychoterapii, s nikým o svých trápeních nemluvili. Najednou mají přijít a mluvit s někým cizím o velmi osobních a citlivých věcech. To je samo o sobě spojeno s mnoha otázkami a pocity.

Jak mi může pomoci někdo, kdo je cizí? Cítím se trapně při přestavě, že mluvím o tom, co nezvládám...Bude mi ten člověk sympatický? Co když ne? Budu schopen/schopna mluvit o tom, co mě tíží?...Jaký ten psycholog bude? Co když to bude ještě větší blázen než já? Co když nebude mít stejnou zkušenost jako já a nedokáže mi pomoci? Co když ani psycholog mi nepomůže, co pak?...

Mnoho lidí spíš, než aby našlo odpovědi na tyto otázky přímou zkušeností, vyslyší "spásné" obranné racionalizace typu: Ještě to počká...Jiní lidé na tom jsou jistě hůř...Můj problém není tak závažný, je to malichernost, a s tou se k psychologovi nechodí...psychog má co dělat sám se sebou, tak jak mi může poradit?...ono to nějak přejde samo, jsem přece silný/silná a měla bych to zvládnout... - těmito a podobnými myšlenkami se člověk ukonejší a pro pomoc si nepřije.

Ani mediální obraz psychoterapie člověku v nesnázích nepomáhá. Ve filmech, seriálech a médiích vidíme psychoterapeuta jako někoho, kdo není schopen držet profesionální hranice práce, jehož život je v troskách, někoho, kdo svou arogancí nebo nesrozumitelností stejně není nakonce užitečný. Naštěstí pro nás a pro potenciální klienty (naneštěstí pro diváka)je praxe taková, že jsme úplně normální lidi, kteří se ale kdysi rozhodli naučit se pracovat s životními těžkostmi a věnovali řadu let studiu toho, jak se to dělá. Víme, že dva lidé potřebují čas, aby se na sebe naladili, aby si mohli věřit. Víme, že lidé hledající pomoc mají mnoho otázek týkajících se naší práce a terapie a jsme připraveni je trpělivě zodpovídat. Rozumíme tomu, že si potřebujete v klidu rozmyslet, jestli zrovna s námi chcete spolupracovat. Naším cílem je vyjasnit si, jaká jsou vaše očekávání a zda ladí s tím, co nabízíme. O tom si budeme povídat, a také o všem, co v dané chvíli budete potřebovat, říká Mgr. Emilie Šípová

< seznam
 

Být svému dítěti rodičem nebo kamarádem?28. listopadu 2013

Oproti tradiční přísné a autoritativní výchově dnes stále častěji rodiče upřednostňují prvky tzv. pozitivní výchovy. Ta je postavena na vytvoření pevné a bezpečné vazby mezi dítětem a rodičem skrze soustavné, vnímavé a citlivé naplňování potřeb dítěte. Východisky této výchovy jsou bezpečí, důvěra, respekt k dítěti, pochvala a absence autoritářství. Tato výchova (a jí podobné) bezpochyby přináší vhodnou náhradu za výchovu tradiční.

Bohužel bývá ale často špatně pochopena a rodičem vyhnána do extrému. Bývá zapomínáno, že součástí bezpečí a zdravého vývoje dítěte jsou i jasné a srozumitelné hranice udávané rodičem, nikoliv dítětem. Dítě díky nim zjišťuje, jak svět funguje, co je dobře a co už naopak není. Bezhraničností jsou děti de facto ohroženy. Obdobně nebezpečné bývá i vytváření „kamarádství“ mezi rodičem a dítětem. Dítě pak nevnímá rodiče jako přirozenou autoritou, toho, kdo dítě provádí bezpečně světem. Stejně tak přináší rizika i opakované zdlouhavé domlouvání a vysvětlování na místo toho, aby rodič dítěti ve vhodný okamžik poskytl jasnou a stručnou informaci, že dítě dělá něco, co je již za hranicí (pokárání, adekvátní trest apod.). Popovídat si o tom mohou později. A v neposlední řadě je zásadní důslednost, dodržení slova a schopnost unést i hněv dítěte, který přirozeně přichází, a neustoupit. Děti si svými činy o hranice říkají, zkoušejí jejich pevnost, a pokud hranice neexistují, děti své chování nevědomě vyostřují a stupňují a rodiče se poté setkávasjí u dítěte se lhaním, záškoláctvím, nerespektováním pravidel apod. Pokud i Vy se setkáváte u svého dítěte s podobným chováním, je na místě včas vyhledat odbornou pomoc rodinného psychologa či psychoterapeuta, který Vám pomůže do rodinných vztahů nahlédnout a učinit v nich změny potřebné pro zdravý vývoj Vašeho dítěte. Více o rodinné terapii zde.

< seznam
 

Pracant nebo závislák?25. listopadu 2013

Kde je hranice mezi člověkem, který hodně pracuje, protože chce dosáhnout nějakého cíle a mezi tím, kdo se stal obětí závislého chování, u něhož se stala práce a vše okolo ní středobodem všeho dění? i tím se zabývají odborníci v Poradně Praha.

Oba tvrdě pracují a oba práci věnují více, než jiní a přesto mezi nimi budou velké rozdíly. První z nich se pro takové pracovní nasazení vědomě rozhodl a dává mu to smysl na cestě k dosažení svého cíle. Druhý je obětí nevědomých vzorců chování, které zapříčinily jeho závislost, workaholismus. V této situaci se necítí dobře on ani jeho blízcí, kteří jsou v tu dobu na vedlejší koleji. Jeho cílem totiž není dosáhnout úspěchu, ale potlačit úzkost a zlepšit pocit vlastní hodnoty. Tento člověk bojuje s pocitem vlastní nedostačivosti a je závislý na hodnocení od druhých, proto ho uspokojuje iluze, že je nepostradatelný. Sytí ho pochvala a ocenění a tak se snaží neustále podávat dokonalé výkony, aby si zaopatřil více pochvaly a uznání. Nedokáže odpočívat, kácí les tupou sekerou, než by si dopřál čas a nabrousil ji. Nastupuje přetíženost, zdravotní problémy, ztráty – takový člověk postupně ztrácí své koníčky, přátele, rodinu. Jediná cesta, jak z toho ven, je rozhodnout se pro změnu, rozkrýt své nevědomé vzorce chování a vymanit se ze závislosti. Čím dříve si to člověk uvědomí a dovolí si, říct si o pomoc, tím větší je šance, že některé škody ještě půjdou spravit. A co Vy? Týká se Vás to? Vyřešte svoji situaci pomocí psychologicého poradenství nebo psychoterapie.

< seznam
 

Podoba psychiatrie20. srpna 2013

V souvislosti s péčí o duševně nemocné v ČR se v posledních letech diskutuje o neutěšeném stavu poskytovaných služeb, které z převážné části zajišťují psychiatrické léčebny. V odborných kruzích můžeme sledovat deziluzi nad stavem psychiatrické péče v porevolučním období. Jakoby se za poslední bezmála čtvrtstoletí nepodařilo proměnit přístup v péči o duševně nemocné. Realita ovšem není až tak zdrcující, jak by se na první pohled mohlo zdát. Člověk s duševním onemocněním má dnes na výběr z nepřeberného počtu služeb, které tu v předrevolučním období nebyly k dispozici. Kromě činnosti psychiatrických léčeben mohou lidé využívat služeb neziskových organizací a soukromých zdravotnických subjektů a poraden, které ve většině případů působí v oblasti následné péče.

A ačkoliv je jejich zastoupení v celorepublikovém měřítku nerovnoměrně rozvrstvené, lépe jsou na tom oblasti s vyšší aglomerací a vyššími rozpočty na zajištění služeb pro duševně nemocné, můžeme hovořit o znatelném vývoji ve zkvalitňování péče o duševně nemocné. Odkud se tedy bere skepse a kritický postoj odborné veřejnosti? Za negativním vnímáním současnéného stavu péče o duševně nemocné stojí především absence finální podoby koncepce psychiatrické péče v ČR a nedostatek finančních prostředků na inovaci. Obzvláště v otázce financování se nelze divit kritickým ohlasům, protože z celkového ročního rozpočtu na zdravotnictví připadá na psychiatrickou péči pouhých 3,5 %. V porovnání s evropským průměrem, kde se běžně počítá s 8 % a ve vyspělejších oblastech i s 12 %, jde o zcela zanedbatelnou částku. Samozřejmě lze argumentovat proti tomu rozdílnou ekonomickou situací jednotlivých států, i přesto ale zůstává psychiatrická péče v ČR z finančního hlediska hrubě poddimenzovaná. A jaké důsledky z toho vyplývají? Vzrůstá zde napětí mezi vládními složkami a poskytovateli psychiatrické péče. I díky tomu nelze vést konstruktivní dialog o budoucím směřování. Jako příklad nesouladu dílčích složek lze uvést absenci zástupců ministerstva zdravotnictví na semináři nazvaném Reforma psychiatrické péče z pohledu odborníků, pořádaném pod záštitou místopředsedy Senátu Ing. Zdeňka Škromacha 11. 3. 2013. Podle všeho nebyli zástupci zdravotnictví na seminář pozváni, a tak zůstali příspěvky řečníků, převážně z řad vedoucích psychiatrických léčeben, ochuzeny o reakce lidí, kteří mohou ovlivňovat nejen podobu koncepce psychiatrické péče, ale i výši její finanční podpory. Jak lze v takové atmosféře ovlivňovat budoucí podobu psychiatrické péče? Domnívám se, že nutným předpokladem smysluplného dialogu je ústup od negativních postojů k současné podobě psychiatrické péče a potvrzení toho, že nexistuje žádné ideální řešení. V prvním případě je důležité držet na zřeteli, že za současnou situaci nenese zodpovědnost žádná konkrétní vládní ani jiná složka. Nejde ani tak o laxní přístup ve vytváření koncepce jako spíše o historický kontext, kde psychiatrická péče stála na okraji společenského zájmu. Politicky nejde o příliš atraktivní téma a veřejnost sama nevyvíjí tlak na proměnu psychiatrické péče a spokojuje se celkem pochopitelně se současnou podobou.

Není se čemu divit, nad oblastí duševního onemocnění visí stále stigma něčeho běžně nesrozumitelného, co přísluší k řešení pouze expertům, především pak psychiatrům, neurologům, psychologům, sociálním pracovníkům, psychoterapetům a dalším. Při tom ale jde o závažné politické i občanské téma. Stačí udělat letmý průzkum mezi bezdomovci, kde je řada duševně nemocných, a poukázat na skutečnost, že většina populace se během života setká s narušením duševní rovnováhy. V konečném důsledku se tak pojetí psychiatrické péče týká všech bez výjimky, protože, jak se říká, skončit tam může každý. Druhý předpoklad se pak týká především odborníků, kteří se podílejí na vytváření koncepce psychiatrické péče. Často skloňovaný komunitní přístup v psychiatrii, blízký například anglickému modelu, nemusí být ideálním řešením při vytvářením koncepce psychiatrické péče v ČR. Myslet si, že zbourání zdí psychiatrických léčeben zkvalitní přístup v poskytování služeb, je nesmírně naivní. Dříve, než k tomu dojde, musí být jasně stanoveno, kdo nese zodpovědnost za konkrétního člověka s duševním onemocněním v systému psychiatrické péče.

A nejde ani tak o zodpovědnost občanskou jako právní, jak trefně poznamenal MUDr. Ivan David, CSc. na výše zmíněném semináři. Pokud nebude určeno, jaké zdravotní či sociální složky právně odpovídají za dlouhodobou péči o duševně nemocné, pak budou lidé propadávat až na dno společnosti na hranici bezdomovectví, což se v současné době bezpochyby děje. Nejde ani tak o to, jestli bude budoucí psychiatrická péče postavena na komunitních principech či nikoliv, ostatně komunitně již dnes pracují mnohá zařízení v neziskovém sektoru, jako je Fokus, Baobab a další, ale spíše o to, aby byla zachována kontinuita poskytované péče a byly jasně stanoveny kompentence a úloha jednotlivých složek z oblasti sociální a zdravotní.

V současné době totiž funguje sociální a zdravotní složka péče víceméně odděleně, zejména pak v oblasti následné péče. Podobně odděleně probíhá i financování. Psychiatrické léčebny jsou převážně závislé na dotacích ministerstva zdravotnictví a výplatách za léčebné úkony zdravotních pojišťoven (z těch jsou hrazeni i ambulantní psychiatři). Sociální služby mohou fungovat na základě dotací z ministerstva práce a sociálních věcí, krajských a obecních úřadů, aj. V tomto směru neexistuje koncepce vzájemné spolupráce mezi jednotlivými ministerstvy nad podobou psychiatrické péče. Zdravotní pojišťovny zase hradí úkony následné péče jen minimálně, na čemž tratí denní stacionáře, chráněná bydlení, pečovatelské, asistenční služby a další. Nemluvě o skutečnosti, že je v podstatě nemožné sehnat na pojišťovnu odpovídající psychoterapii. Je zcela nad očekávání předpokládat, že mezi sebou budou spolupracovat ambulatní psychiatři a další složky následné péče. Od psychiatrů by to byl nadlidský výkon, protože mají na ambulatní zákrok přibližně deset minut, kdy stačí jen předepsat léky a domluvit si další termín setkání.

Obecně platí, že je těžké sehnat psychiatra, který by měl přehled v sociálních službách a měl i čas si se svým pacientem v klidu popovídat o tom, co se s ním děje. Není to ani tak jejich vina, protože pro svoji práci nemají vytvořené potřebné podmínky a na zajištění kvalitních služeb jich není dostatečný počet. Sociální služby na druhou stranu mají snahu s psychiatry spolupracovat, ale ve většině případů jde o situace, kdy se začíná zhoršovat zdravotní stav jejich klienta a je třeba rychle rozhodnout, zda je nutná úprava léků či hospitalizace. Co se tedy dá dělat jinak? Především je potřeba vést smyslupný dialog o podobě psychiatrické péče na všech frontách a vycházet si navzájem vstříc. Neexistuje totiž ideální řešení a podoba psychiatrické péče se bude v budoucnu tak i tak proměňovat. Je důležité přestat kritizovat současný systém fungování a přestat se srovnávat se západními modely psychiatrické péče. Jako významný krok kupředu vidím ve změně postoje a přístupu v řešení. Je potřeba vycházet z toho, co u nás dlouho a účinně funguje a nenechat se inspirovat modely ze zahraničí, nikoliv je násilně přenášet do našeho specifického geopolitického upořádání. To znamená, že mezi sebou při vytváření koncepce musí kooperovat složky či statutární zástupci ministerstva práce a sociálních věcí, ministerstva zdravotnictví, sociálních a zdravotních služeb, dále ministerstva školství, chybí tu totiž preventivní programy duševního zdraví (nemoci) pro studenty základních a středních, a v neposlední řadě ministerstva vnitra, protože, jak se ukazuje v mnohých sociálních službách (např.: Lata, Máme otevřeno, Dobroduš), jsou u nás celkem populární programy pro dobrovolníky. A musí se při tom uvažovat v kontextu českých reálií. Není asi nutné, aby spolu vedli dialog jednotliví zástupci všech výše zmíněných oblastí, podstatné ale je, aby se se všemi oblastmi při vytváření koncepce počítalo. V poslední době často skloňovaná reforma psychiatrické péče není totiž bez potřebné koncepce myslitelná. Je až zarážející s jakou nadějí hledí odborníci z řad zdravotní a sociální péče na přísun peněz ze strukturálních fondů EU na transformaci psychiatrické péče v ČR, protože bez vytvoření řádné koncepce bude jejich přerozdělování stejně neefektivní. Když popustím uzdu fantazii tomu, jak by se mohlo pracovat se společenstvím lidí s duševním onemocněním, pak je nutné začít u evidence. Ta by měla vycházet z anamnestických údajů pacientů, které by při dobré vůli měli vést praktičtí lékaři. Pokud v rodinné historii existuje určitá forma duševního onemocnění, pak se zvyšuje vulnerabilita pro další generace a je možné předpokládat, že se duševní onemocnění objeví i v dalším pokolení. Lékař tak může uložit pacientovi nutnost preventivní kontroly u psychiatra stejně tak, jako by šlo o jiný druh onemocnění s nutností preventivní prohlídky. Takový nárok na praktické lékaře je v současné době nemyslitelný, klade vysoké nároky na vzdělání a časovou kapacitu na pacienta. Jako podstatné hledisko při vytváření koncepce psychiatrické péče vidím ve větší míře propojování stávajích sociálních služeb se zdravotními zařízeními pro duševně nemocné. Není nutné hned bořit zdi psychiatrických léčeben, ale je zapotřebí pracovat na snižování počtu lůžek a zvyšování komfortu a důstojnosti léčby a především pak léčby následné. I proto je nepochybně důležité, abychom se z hlediska financování přiblížili evropskému průměru, jinak je reforma psychiatrické péče v podstatě nemyslitelná. Bc. Šimon Jelínek.

< seznam
 

Nepříjemné psychické stavy8. března 2013

Každý člověk v průběhu života zažije mnoho různých psychických stavů, neboť lidská psychika je velmi rozmanitá, říká Mgr. Emilie Šípová z Poradny PrahaMůže se jednat o dočasné stavy prožívání, například radost, lítost nebo únavu. Většinou je zřejmé, co náladu ovlivnilo. Může se ale stát, že se nálada změní neočekávaně. Typicky může jít o výbuchy zlosti, nenadálé stavy sklíčenosti nebo euforie, kterým lze v rámci psychoterapie porozumět a účinně je ovlivňovat. Psychické stavy mohou mít i dlouhodobý charakter. V běžné řeči říkáme o lidech, že jsou spíše optimističtí, pesimističtí, někdo je mrzutý nebo morous. Na akademické úrovni se diskutuje o tom, jestli jsou tyto dlouhodobé stavy výsledkem vrozených dispozic nebo jsou důsledkem výchovy a životních zkušeností. V současnosti převládá názor, že jsou kombinací obojího. Nedílnou součástí je styl uvažování o životě, schopnost navazovat a udržet vztahy, řešit nové situace nebo například konflikty.

Psychoterapii je vhodné využít, pokud zažíváte ve svém životě stavy, které vám znepříjemňují vám život a nedaří se vám je svými silami ovlivnit. Pomoci si můžete zodpovězením jedné z následujících otázek: Cítíte se smutní, bez nálady, nemáte do ničeho chuť, spíte málo nebo naopak moc a špatně se vám vstává? Cítíte vnitřní sevření a třes, zažíváte úzkost? Cítíte se v napětí, jste přepracovaní, špatně spíte, nemůžete se zklidnit a v hlavě se vám honí spousta myšlenek, cítíte se být ve stresu? Zažili jste něco, co Vámi otřáslo a nemůžete na to přestat myslet nebo se naopak bojíte na daný zážitek myslet? Rychle vás něco rozčílí, prožíváte často vztek? 

< seznam
 

Kdy navštívit psychologa?8. března 2013

Každý člověk ve svém životě zažívá náročné situace a většinou je schopen je vyřešit sám nebo za pomoci rodiny, přátel. Mnozí lidé jsou překvapeni, pokud se jim potíže vyřešit nedaří – připadají si neschopní, cítí se trapně. Mezi nimi a jejich blízkými se může začít tvořit propast, protože nerozumí tomu, co se děje nebo jsou sami bezradní a cítí se špatně, že neumí pomoci. Je příjemné, pokud můžeme s lidmi, kteří jsou nám blízcí, sdílet radost i trápení. Není však snadné odhadnout míru, kdy se nepříjemnosti stávají pro vztah nadměrnou zátěží a mohou být i destruktivní. Pokud máte pocit, že se něco takového děje, zvažte možnost vyhledat psychologa, ideálně se specializací v psychoterapii. Je to člověk, který vám pomůže najít vaše vlastní zdroje, bude s vámi pracovat na změnách, které si pro svůj život přejete.

Dobrý psycholog – psychoterapeut staví na partnerské spolupráci s klientem, pracuje podle moderních efektivních přístupů, nedává rychlé, zázračné a zaručené rady. Proces psychoterapie nelze nikdy zcela oddělit od osobního života, ale pokud budete své potíže řešit s odborníkem, zachováte si více sil pro soukromý život a vztahy. Psychologa můžete vyhledat například ve chvíli, kdy se potřebujete rozhodnout, potřebujete získat informace, chcete ve svém životě něco změnit nebo si přejete, aby vás někdo bezpečně provázel nelehkým obdobím. Ze své zkušenosti uvádím některé příklady životních situací, ve kterých lidé psychologa vyhledali. Vracející se vzpomínky z dětství, agrese ve vztahu, důležité životní rozhodnutí, závislost, nadměrná zátěž – stres, zráta zaměstnání, narození dítěte, nemoc, nespokojenost se svým vzhledem, váhou, partnerská krize, potíže s výchovou dětí, rozchod, rozvod, sexuální potíže, smrt blízkého člověka, sociální izolace, šikana, traumatický zážitek, tréma apod. Objednat se můžete zde.

< seznam
 
 
facebook